Cold Cold Nights - (The) Last Summer

Jakuba Jiráska dnes můžeme považovat za jednoho z prvních známých hudebníků pražské kytarové scény, jejíž jádro tvoří spolu s Role a ±0. Když v osmnácti letech jako Jéčko vydal první EP Cold Cold Nights, strhl na sebe okamžitě pozornost českých hudebních médií, která v něm našla postavu, jaká u nás dlouho chyběla.

Mladý kluk s kytarou, chrlící popěvky jak z reklamy na mobilního operátora, vystupoval pouze v doprovodu svého iPodu, a přesto (i proto) měly jeho koncerty speciální atmosféru. Nicméně postupem času se Jéčkova produkce začala trochu ohrávat, experiment s česky zpívanou písničkou o jablečném sadu byl přijat spíše rozpačitě a na Jakubovi začalo být znát, že ho to na pódiu samotného už tolik nebaví. V té době se obklopil triem muzikantů, z jejichž definitivního spojení vzešla kapela Cold Cold Nights.

Debut (The) Last Summer je na obvyklé české pořádky poměrně odvážným úkazem. V době, kdy je módní kytarový sound obalit phaserem a být „psychedelic“, přidat na fuzzu a znít garážově nebo si k úspěchu pomáhat berličkou z jednoduchého kopák-snare disco rytmu, přišli Cold Cold Nights s deskou, která jde proti proudu současných trendů a preferuje jednoduchý zvuk bez modulací a softwaru. Mnozí jejich spojení devadesátkového lo-fi písničkářství, podobného The Microphones nebo Brigt Eyes, s klasickými nástroji jako trubka, akordeon nebo trombon označují škatulkou post-rock, Cold Cold Nights však jasněji vystihuje přídomek emo v obecném smyslu.

Po vzoru post-rocku odmítají použití refrénů, jinak se však uchylují k jednoduchým, dojímavým melodiím a příběhům o dospívání, vztazích na dálku a dlouhých chvílích s přáteli, které by klidně mohly posloužit jako důstojný soundtrack k módním televizním seriálům o dospívání mileniálů jako Girls nebo Broad City, které po mračnech zavalují dnešní mládež.

Důležitou devízou desky je její ryzí pravost a uvěřitelnost. Neustálé nucení vzpomínat a zbožšťování nostalgie v hudbě a popkultuře obecně už trochu unavuje, (The) Last Summer ale zní jako album, které existuje ve svém vlastním časoprostoru. I kdyby světové trendy vypadaly jinak, deska bude znít přesně takhle. Jedním příkladem za všechny je singl Never, který ze dvou akordů graduje v typický doják z amerického indie filmu, kterému uvěříte každý tón. I když se postupy na albu celkem opakují, z počátečního pocitu nedůvěry a nutkání poukazovat na hudební klišé se ale vyvine empatické souznění a uvolněný průchod emocí.

https://www.youtube.com/watch?v=InoC60bw0Lk

tracklist:

01. Prologue

02. Football pts I & II

 03. Football pt III

 04. Never

05. Joie

06. Summer House