split Fatum/Decade LP

Dík Insane Society Records je na světě další nahrávka moskevských Fatum, tentokrát v podobě split alba s Decade z kanadskáho Ontaria.

Fatum na svou stranu desky vysekli čtveřici skladeb, pokračujících v mantinelech cesty, vytýčené již na předchozích deskách. Aktualizovaná podoba podzemním metalem poháněného stenchcore tak, jak to koncem osmdesátých let servírovali třeba britští Deviated Instinct. Ostatně právě k jejich nejlepším nahrávkám mají asi Fatum na této desce nejblíže a kdyby mi někdo zkusil tvrdit, že v druhé skladbě Ghoul hraje na kytaru Mid z Deviated Instinct nebo, co víc, že se jedná o nějakou jejich zapomenutou skladbu, patrně bych mu to zbaštil i s navijákem. To, co je na Fatum pro mě tou nejzásadnější devizou, je, že jako jedni z mála dokáží s kytarovými motivy a jejich svébytným zvukem vykouzlit stejně silnou a mnohdy až neodbytně mystickou atmosféru, jakou dokázali stvořit otrhaní punkáči okouzlení metalem v osmdesátých letech. Nad kytarami, které z mého pohledu kralují nahrávce, se stylově klene záhrobnicky nazvučený křik zpěvu a členitá rytmika. Ta pracuje s lehce barelově nazvučeným bubínkem. To vše dohromady utváří velice působivou stenchcore mozaiku. Mezi čtveřicí skladeb není jediné vybočení, naopak, z reproduktorů hřímá kompaktní apokalyptický celek, evokujíci planiny poseté mrtvolami, nad nimiž v podzimním mlžném oparu krouží krkavci, jakožto vyslanci starých bohů našich evropských prapředků.

Decade na druhé straně nabízejí svým způsobem obdobný mix inspirací, aby dospívali k poněkud odlišným výsledkům. Jejich zmetalovaný punk je zvukově o poznání špinavější a stylově mnohem více míří do post-Dischargeovských vod. Právě vlivy Discharge jak v motivech, tak především v dikci zpěvavých linek (ty zdatně a bez skrupulí imitují Cala v éře desek jako The Price Of Silence nebo The More I See, což je mimochodem celoživotně má nejoblíbenější éra tvorby Discharge), jsou tím nejdominantnějším prvkem nahrávky. Především dík nim skladby jako Spectactle Of Idiocy nebo People Stay Poor, k nalákání mého posluchačského já, fungují skvěle. Přímočaré skladby jsou doplněny několika instrumentálními kompozicemi, které na mě působí spíše jako nepotřebná vatová vycpávka prostoru, ale to je čistě můj subjektivní pohled a v rámci „uměleckého“ záměru interpreta patrně svůj nezadatelný význam mají.

Podtrženo sečteno, Fatum a Decade vysekli split desku, která se pro mě stala příjemným překvapením konce uplynulého roku.

zdroj: kidsandheroes.com