Festa Desperato - Psi Vatikánu

Oslav své zoufalství, vyzývají ti, kteří mávají pažbou ve tmě a střílejí jen pro zralé úvaze, na tenhle náklad v podobě dlouhohrajícího asfaltu se čekalo snad až příliš dlouho. Otázka je, jestli vůbec mohli zklamat, jestli by to někdo řekl nahlas. Ten, kdo mlčí, nemusí vědět vůbec nic. Kdo má před krámem zaparkovaného psa, ať si ho jde chytit! Přehryzal vodítko, zpívá po svém! Víte co, jděte všichni ven, vypadněte! A basta!

Jistě, doslovnost je jedním z problémů těchto kapel, hardcore má rádo vysvětlivky. Když titulní vál Psi Vatikánu, tak doprovázený štěkotem psů i koláží v bukletu, papež ve psí tlamě. Když texty, tak s komentáři, dělá to Festa, dělá to Sheeva Yoga, dělají to téměř všichni, jakkoliv texty mají daleko k nesrozumitelnosti. Můžeme to brát jako úlitbu stylu nebo protivný zlozvyk, ale v souvislosti s Festa Desperato je na místě kazatelský rozměr. Jde o stejný stylistický prostředek, který používají duchovní při nedělním kázání, při interpretaci biblických legend. Záleží, jakému plemenu dáváte přednost.

Co je neoddiskutovaltené, to je případnost hudby. Mrtvá budoucnost, Mass Genocide Process, Complicité Candidé - status: kult. Festa Desperato posledních pár let více nefungovala než ano, v prvním období (2002-2007) prošli několikerou proměnou, poslední dva roky je to nahoru-dolů, ale hrávají. Personální vazby jsou jako hladový pavouk, Děti sněti, Reakce na změnu, Basto, Scarto, Pripyat, Evidence Smrti, Risposta. Velká deska Psi Vatikánu vládne už přebalem, šestipanelovou oboustrannou skládankou, stará dobrá ruční koláž, texty a velký válečný výjev se ženou, hledící z horního patra domu dolů do ulice, na jejímž konci se vznáší ohromný hřib po výbuchu.

Zdánlivě bezbožné texty o každodenním zmaru ve světle válek, ovčích povah a všudypřítomného zoufalství nedbají na textová klišé a pomalu vytěžené mrchožroutské obrazy, často plynou v podivném epickém tempu a víc než cokoliv jiného mají zádušní, flagelantský charakter. Jak říká markýz de Sade: bezvěrci věří nejvíc. „Otče/ matko/ ta milosrdná tvář/ ale proč je tu najednou tolik strachu?/ psi opět vyjí/ slyšíš, jak kladivo udeřilo na hřeb/ přichází nový úsvit." Textově i hudebně si můžeme sednout mezi komplikovanější fastcore Gride a záhrobní crust Evidence Smrti, stejná střídačka, stejné hřiště. Dekadence? Právě naopak: morální prapor, uječené svědomí. Jen ti psi, kdyby tolik neštěkali... Komu teď vlastně patří kříž?